Subversion-Projekte lars-tiefland.laravel_shop

<?php

namespace Faker\Provider\cs_CZ;

class Text extends \Faker\Provider\Text

{

    public function realText($maxNbChars = 200, $indexSize = 2)

    {

        $text = parent::realText($maxNbChars, $indexSize);

        $text = str_replace('„', '', $text);

        return str_replace('“', '', $text);

    }

    /**

     * License: PD old 70

     *

     * Title: Krakatit

     * Author: Karel Čapek

     * Release Date: 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924

     * Language: Czech

     *

     * @see https://cs.wikisource.org/wiki/Krakatit

     *

     * @var string

     *

     * Karel Čapek

     * KRAKATIT

     * Znění tohoto textu vychází z díla Krakatit tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1982

     * (ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno ; Krakatit. 12. vyd. Továrny na absolutno, 16. vyd. Krakatitu. Praha :

     * Československý spisovatel, 1982. 476 s. Spisy, sv. 3.).

     * Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.

     * Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze,

     * Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

     */

    protected static $baseText = <<<'EOT'

I.

S večerem zhoustla mlha sychravého dne. Je ti, jako by ses protlačoval řídkou

vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u

své lampy, v krabici čtyř stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.

Prokop si razí cestu po nábřeží. Mrazí ho a čelo má zvlhlé potem slabosti;

chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce, ale bojí se strážníků. Zdá se

mu, že se motá; ano, u Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako

opilému. Nyní tedy vynakládá veškeru sílu, aby šel rovně. Teď, teď jde proti

němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý límec. Prokop zatíná zuby, vraští

čelo, napíná všechny svaly, aby bezvadně přešel. Ale zrovna na krok před

chodcem se mu udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí; náhle

vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho vpíchly, naráží

na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako „promiňte“ a vzdaluje se s

křečovitou důstojností. Po několika krocích se zastaví a ohlédne; ten člověk

stojí a dívá se upřeně za ním. Prokop se sebere a odchází trochu rychleji; ale

nedá mu to, musí se znovu ohlédnout; a vida, ten člověk ještě pořád stojí a

dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce hlavu jako želva. „Ať

kouká,“ myslí si Prokop znepokojen, „teď už se ani neohlédnu.“ A jde, jak

nejlépe umí; náhle slyší za sebou kroky. Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním.

Zdá se, že běží. A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.

Svět se s ním opět zatočil. Těžce oddychuje, jektaje zuby opřel se o strom a

zavřel oči. Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a

krev vyšplíchne ústy. Když otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s

vyhrnutým límcem.

„Nejste vy inženýr Prokop?“ ptal se člověk, patrně už poněkolikáté.

„Já… já tam nebyl,“ pokoušel se Prokop cosi zalhávat.

„Kde?“ ptal se muž.

„Tam,“ řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu. „Co na mně chcete?“

„Copak mne neznáš? Já jsem Tomeš. Tomeš z techniky, nevíš už?“

„Tomeš,“ opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je jméno. „Ano,

Tomeš, to se rozumí. A co – co mi chcete?“

Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží. „Počkej, teď si sedneš,

rozumíš?“

„Ano,“ řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce. „Já totiž… mně není dobře,

víte?“ Náhle vyprostil z kapsy ruku zavázanou jakýmsi špinavým cárem.

„Poraněn, víte? Zatracená věc.“

„A hlava tě nebolí?“ řekl člověk.

„Bolí.“

„Tak poslouchej, Prokope,“ řekl člověk. „Teď máš horečku nebo co. Musíš do

špitálu, víš? Je ti zle, to je vidět. Ale aspoň se hleď upamatovat, že se

známe. Já jsem Tomeš. Chodili jsme spolu do chemie. Člověče, rozpomeň se!“

„Já vím, Tomeš,“ ozval se Prokop chabě. „Ten holomek. Co s ním je?“

„Nic,“ řekl Tomeš. „Mluví s tebou. Musíš do postele, rozumíš? Kde bydlíš?“

„Tam,“ namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou. „U… u Hybšmonky.“

Náhle se pokoušel vstát. „Já tam nechci! Nechoďte tam! Tam je – tam je –“

„Co?“

„Krakatit,“ zašeptal Prokop.

„Co je to?“

„Nic. Neřeknu. Tam nikdo nesmí. Nebo – nebo –“

„Co?“

„Ffft, bum!“ udělal Prokop a hodil rukou do výše.

„Co je to?“

„Krakatoe. Kra-ka-tau. Sopka. Vul-vulkán, víte? Mně to… natrhlo palec. Já

nevím, co…“ Prokop se zarazil a pomalu dodal: „To ti je strašná věc, člověče.“

Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával. „Tak tedy,“ začal po chvilce,

„ty ještě pořád děláš do třaskavin?“

„Pořád.“

„S úspěchem?“

Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu. „Chtěl bys vědět, že? Holenku, to

není jen tak. Není – není jen tak,“ opakoval klátě opile hlavou. „Člověče, ono

to samo od sebe samo od sebe –“

„Co?“

„Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe – Já nechal jen

prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly. Zu-zůstal

jen poprašek na stole, – a najednou –“

„– to vybuchlo.“

„Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět

nebylo. Tuhle – žárovka – kilometr dál. Ta to nebyla. A já – v lenošce, jako

kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou… prásk! Já letěl na zem. Okna

to vyrazilo a – žárovka pryč. Detonace jako – jako když bouchne lydditová

patrona. Stra-strašná brizance. Já – já nejdřív myslel, že praskla ta por-

porcená – ponce – por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to

honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý.“

„Porcelán.“

„Piksla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak rozškrtnu sirku,

a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá. A já – jako sloup – až mně sirka

spálila prsty. A pryč – přes pole – potmě – na Břevnov nebo do Střešovic – Aa

někde mě napadlo to slovo. Krakatoe. Krakatit. Kra-ka-tit. Nene, tak to

nenenebylo. Jak to bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit. Krakatit. Pak jsem

na to zapomněl. Kdo je tu? Kdo – kdo jste?“

„Kolega Tomeš.“

„Tomeš, aha. Ten všivák! Přednášky si vypůjčoval. Nevrátil mně jeden sešit

chemie. Tomeš, jak se jmenoval?“

„Jiří.“

„Já už vím, Jirka. Ty jsi Jirka, já vím. Jirka Tomeš. Kde máš ten sešit?

Počkej, já ti něco řeknu. Až vyletí to ostatní, je zle. Člověče, to rozmlátí

celou Prahu. Smete. Odfoukne, ft! Až vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš?“

„Jaká dóze?“

„Ty jsi Jirka Tomeš, já vím. Jdi do Karlína. Do Karlína nebo do Vysočan, a

dívej se, až to vyletí. Běž, běž honem!“

„Proč?“

„Já toho nadělal cent. Cent Krakatitu. Ne, asi – asi patnáct deka. Tam nahoře,

v té por-ce-lánové dózi. Člověče, až ta vyletí – Ale počkej, to není možné, to

je nesmysl,“ mumlal Prokop chytaje se za hlavu.

„Nu?“

„Proč – proč – proč to nevybuchlo také v té dózi? Když ten prášek – sám od

sebe – Počkej, na stole je zin-zinkový plech – plech – Od čeho to na stole

vybuchlo? Poč-kej, buď tiše, buď tiše,“ drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.

„Co je ti?“

„Krakatit,“ zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý pohyb a svalil

se na zem v mrákotách.

II.

První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno otřásá v drnčivém

rachotu a že ho někdo pevně drží kolem pasu. Hrozně se bál otevřít oči;

myslel, že se to na něj řítí. Ale když to neustávalo, otevřel oči a viděl před

sebou matný čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy. Neuměl

si to vysvětlit; díval se zmateně na uplývající a poskakující mátohy, trpně

odevzdán ve vše, co se s ním bude dít. Pak pochopil, že ten horlivý rachot

jsou kola vozu a venku že míjejí jenom svítilny v mlze; a unaven tolikerým

pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.

„Teď si lehneš,“ řekl tiše hlas nad jeho hlavou; „spolkneš aspirin a bude ti

líp. Ráno ti přivedu doktora, ano?“

„Kdo je to,“ ptal se Prokop ospale.

„Tomeš. Lehneš si u mne, Prokope. Máš horečku. Kde tě co bolí?“

„Všude. Hlava se mi točí. Tak, víš –“

„Jen tiše lež. Uvařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš. To je

taková nervová horečka. Do rána to přejde.“

Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. „Já vím,“ řekl po chvíli

starostlivě. „Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody. Aby

nevybuchla.“

„Bez starosti. Teď nemluv.“

„A… já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?“

„Ne, jen lež.“

„– – A ty máš ten můj sešit chemie,“ vzpomněl si Prokop najednou.

„Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?“

„Já ti mám tak těžkou hlavu –“

Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce hvízdal nějakou

melodii a díval se oknem. Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela

chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.

„Už tam budeme,“ řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a

zahnula vpravo. „Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu.“

S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi

lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně

oddechoval a utíral si pot.

„Viď, jsem jako nitě,“ divil se Prokop.

„Nu ovšem,“ mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.

Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal. „Má maminka,“ začal

něco povídat, „když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u

stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš?“

Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš

točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a

pořád brebentil; uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše

díval po pokoji; bylo tu cítit tabák a ženu.

„Ty jsi kujón, Tomši,“ ozval se vážně. „Pořád máš holky.“

Tomeš se k němu obrátil. „Nu, a co?“

„Nic. Co vlastně děláš?“

Tomeš mávl rukou. „Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou.“

„Flámuješ.“

Tomeš jen potřásl hlavou.

„A je tě škoda, víš?“ začal Prokop starostlivě. „Ty bys mohl – Koukej, já

dělám už dvanáct let.“

„A co z toho máš?“ namítl Tomeš příkře.

„No, sem tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin.“

„Zač?“

„Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá bouchačka, pro

doly. Ale kdybych chtěl –“

„Je ti už líp?“

„Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je

vášnivá potvora; a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem.

Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není. Koukej,“ prohlásil náhle

vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku. „Když něco vezmu do

ruky, tak… v tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota mravenčí

jinak, rozumíš?“

„Ne.“

„To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já… já hmatám, jak se

to v ní hemží. Drží to dohromady… s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš,

rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze.

Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš ruku, cítím,

jak v tobě něco exploduje. Já mám takový hmat, člověče. A sluch. Všechno šumí,

jako šumivý prášek. To jsou samé malinkaté výbuchy. Mně ti tak hučí v hlavě…

Ratatata, jako strojní puška.“

„Tak,“ řekl Tomeš, „a teď spolkni tuhleten aspirin.“

„Ano. Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To nic není.

Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny. Každá látka je vlastně

třaskavina. Voda… voda je třaskavina. Hlína… a vzduch jsou třaskaviny. Peří,

peří v peřině je taky třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já

jsem našel atomové výbuchy. Já – já – já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne

se to na plus plus částice. Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní

chemie, člověče. To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma

tabulky… Lidi, kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči… a ruce… Počkej, až

to napíšu!“

„Nechce se ti spát?“

„Chce. Jsem – dnes – unaven. A co tys pořád dělal?“

„Nu, nic. Život.“

„Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám

se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? Počkej, já jsem teď něco spletl, že?“

„Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum. Nebudu-li mít totiž

peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi.“

„Já bych ti půjčil, nechceš?“

„Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík –“ Tomeš mávl rukou.

„Tak vidíš, ty máš ještě tatínka,“ ozval se Prokop po chvíli s náhlou

měkkostí.

„Nu ano. Doktor v Týnici.“ Tomeš vstal a přecházel po pokoji. „Je to mizérie,

člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A nestarej se o mne. Já už – něco

udělám. Spi!“

Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe

se v nějakých papírech. Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a

tichému hukotu ohně v kamnech. Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a

snad ani nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího

bratra, svého bratra Josefa; učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra

dělat zkoušku; a Prokop usnul horečným spánkem.

III.

Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. „To je nějaká továrna,“

myslel si a běžel po schodech nahoru. Zničehonic se ocitl před velikými

dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel

dovnitř. „Je tu pan Plinius?“ ptal se nějaké slečinky u psacího stroje. „Hned

přijde,“ řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi

a s ohromnými kruhovými skly na očích. „Co si přejete?“ řekl.

Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře. Mělo to britskou

hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu

jako filmový herec. „Vy – vy – račte být – Plinius?“

„Prosím,“ řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.

„Jsem velmi… je mi… ohromnou ctí,“ koktal Prokop usedaje.

„Co si přejete?“ přerušil ho vysoký muž.

„Já jsem rozbil hmotu,“ prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen s ocelovým

klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.

„To je totiž tak,“ začal Prokop překotně. „V-v-všecko se rozpadá, že? Hmota je

křehká. Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na

padrť. Na molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy.“

„Škoda,“ řekl Plinius povážlivě.

„Proč – jaká škoda?“

„Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál.“

„Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se

zářením, víte? To nic není. To se musí en masse. Jestli chcete, já vám

rozbourám tunu bismutu; rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?“

„Proč byste to dělal?“

„Je to… vědecky zajímavé,“ zmátl se Prokop. „Počkejte, jakpak bych vám to… To

je – to je vám ne-smír-ně zajímavé.“ Chytil se za hlavu. „Počkejte, mně

praskne hla-va; to bude – vědecky – ohromně zajímavé, že? Aha, aha,“ vyhrkl s

úlevou, „já vám to vyložím. Dynamit – dynamit trhá hmotu na kusy, na balvany,

ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek; udělá jen malou díru, ale

rrrozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou padrť, rozumíte? To dělá detonační

rychlost. Hmota nemá čas ustoupit; nemůže se už ani roz-rozhrnout, roztrhnout,

víte? A já… jjjá jsem stupňoval detonační rychlost. Argonozonid.

Chlorargonoxozonid. Tetrargon. A pořád dál. Pak už ani vzduch nemůže ustoupit;

je stejně tuhý jako… jako ocelová deska. Roztrhá se na molekuly. A pořád dál.

A najednou vám… od jisté rychlosti… začne brizance děsně stoupat. Roste…

kvadraticky. Já koukám jako blázen. Odkud se to bere? Kde kde kde se najednou

vzala ta energie?“ naléhal Prokop zimničně. „Tak řekněte.“

„Nu, třeba v atomu,“ mínil Plinius.

„Aha,“ prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot. „Tady je ten vtip. Jednoduše v

atomu. Ono to… vrazí atomy do sebe… a… sss… serve betaplášť… a jádro se musí

rozpadnout. To je alfaexploze. Víte, kdo jsem? Já jsem první člověk, který

překročil koeficient stlačitelnosti, pane. Já jsem našel atomové výbuchy. Já…

já jsem vyrazil z bismutu tantal. Poslyšte, víte vy, kolik je vy-výkonu v

jednom gramu rtuti? Čtyři sta dvaašedesát miliónů kilogramometrů. Hmota je

děsně silná. Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva;

ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en evant! To je výbuch,

rozumíte? Hurá!“

Prokop se zarazil vlastním křikem; v hlavě mu bušilo tak, že přestal cokoli

vnímat. „Promiňte,“ řekl, aby zamluvil rozpaky, a hledal třesoucí se rukou své

pouzdro na cigára. „Kouříte?“

„Ne.“

„Již staří Římané kouřili,“ ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro; byly tam samé

těžké patrony. „Zapalte si,“ nutil, „to je lehoučký Nobel Extra.“ Sám ukousl

špičku tetrylové patrony a hledal sirky. „To nic není,“ začal, „ale znáte

třaskavé sklo? Škoda. Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír. Napíšete

psaní, někdo to hodí do ohně a prásk! celý barák se sesype. Chcete?“

„K čemu?“ ptal se Plinius zvedaje obočí.

„Jen tak. Síla musí ven. Já vám něco povím. Kdybyste chodil po stropě, tak co

vám z toho vznikne? Já především kašlu na valenční teorie. Všecko se dá dělat.

Slyšíte, jak to venku rachotí? To slyšíte růst trávu: samé výbuchy. Každé

semínko je třaskavá kapsle, která vyletí. Puf, jako raketa. A ti hlupáci si

myslí, že není žádná tautomerie. Já jim ukážu takovou merotropii, že budou z

toho blázni. Samá laboratorní zkušenost, pane.“

Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly; chtěl tomu uniknout a mlel tím

rychleji, pleta páté přes deváté. Plinius vážně kýval hlavou; dokonce komihal

celým tělem hlouběji a pořád hlouběji, jako by se klaněl. Prokop drmolil

zmatené formule a nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s

rostoucí rychlostí jako stroj. Podlaha pod ním se začala houpat a zvedat.

„Ale tak přestaňte, člověče,“ zařval Prokop zděšen a probudil se. Místo Plinia

viděl Tomše, který neobraceje se od stolku bručel: „Nekřič, prosím tě.“

„Já nekřičím,“ řekl Prokop a zavřel oči. V hlavě mu hučelo rychlými a

bolestnými tepy.

Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla; nějak se mu svíralo srdce,

ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo zploštění, řekl si; musím být placatý

jako lívanec. A najednou se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly; ne,

jsou to jenom nekonečné hladce vybroušené roviny, jež se protínají a

prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely; a proti jedné

takové hraně je hnán úžasnou rychlostí. „Pozor,“ zařval sám na sebe, neboť v

tisícině vteřiny se musí roztříštit; ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou

proti hrotu obrovského jehlanu; odrazil se jako paprsek a byl vržen na

skleněně hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu, kmitá

šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda proti čemu, zas odmrštěn

dopadá bradou na ostrou hranu, ale v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru; nyní

si roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav

dolů, dolů do tmy; prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale hned zas

se zvedl a dal se na útěk. Uhání labyrintickou chodbou a za sebou slyší dupot

pronásledovatelů; chodba se úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě

děsným a neodvratným pohybem; i dělá se tenký jako šídlo, zatajuje dech a

upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny rozdrtí. Zavřelo

se to za ním s kamenným nárazem, zatímco sám svistí do propasti podle ledově

čišící zdi. Strašný úder, a ztrácí vědomí; když procitl, vidí, že je v černé

tmě; hmatá po slizkých kamenných stěnách a křičí o pomoc, ale z jeho úst

nevychází zvuku; taková je tu tma. Jektaje hrůzou klopýtá po dně propasti;

nahmatá postranní chodbu, i vrhá se do ní; jsou to vlastně. schody, a nahoře,

nekonečně daleko svítá malinký otvor jako v šachtě; běží tedy nahoru po

nesčíslných a strašně příkrých stupních; ale nahoře není než plošinka,

lehoučká plechová platforma drnčící a chvějící se nad závratnou hlubinou, a

dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze železných plátů. A tu již za

sebou slyšel supění pronásledovatelů. Bez sebe hrůzou se řítil a točil po

schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající zástup nepřátel. A

najednou vinuté schody se končí ostře v prázdnu. Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a

pořád ještě víře padal do bezdna. Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel;

váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným a slepým puzením, že musí

kamsi dorazit, než bude pozdě. Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným

koridorem; čas od času míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší

číslice: 17, 18, 19. Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že udávají

počet jeho oběhů. 40, 41. Popadla ho nesnesitelná hrůza, že přijde pozdě a že

se odtud nedostane; svištěl zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom mihal

jako telegrafní tyče z rychlíku; a ještě rychleji! nyní už semafor ani

neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou rychlostí tisíce a

desettisíce oběhů, a nikde není východ z té chodby, a chodba je na pohled

rovná a lesklá jako hamburský tunel, a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká

děsem: to je Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě! Náhle zazněl

strašný výkřik, a Prokop ustrnul: je to hlas tatínkův, někdo ho vraždí; i jal

se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel, udělala se tma; Prokop tápal po

stěnách a nahmatal zamčené dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a

rány pokáceného nábytku. Řva hrůzou zarývá Prokop nehty do dveří, štípe je a

rozškrabává; vytrhal je po třískách a našel za nimi staré známé schody, jež ho

denně vedly domů, když byl maličký; a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a

smýká jím po zemi. Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí konve a

chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do kuchyně, a tam uvnitř chroptí

a prosí tatínek, aby ho nezabíjeli; někdo mu tluče hlavou o zem; chce mu jít

na pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na chodbě běhal

dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se jíkavě, zatímco uvnitř skomírá

a dusí se tatínkovo sténání. A neschopen vykročit ze závratného bludného

kruhu, řítě se stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.

Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u hlav a dával mu na

rozžhavené čelo nový chladivý obklad.

„To je dobře, to je dobře,“ mumlal Prokop, „já už nebudu spát.“ I ležel tiše a

díval se na Tomše, jak sedí u lampy. Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak

kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica,

Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na

chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je Vedral, ten padl v roce

šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu

slyšel najednou: „Pan Prokop bude kolokvovat.“

Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za

vousy, jako vždy. „Povězte,“ praví profesor Wald, „co víte o třaskavinách.“

„Třaskaviny třaskaviny,“ začíná Prokop nervózně, „jejich výbušnost záleží na

tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z

mnohem menšího objemu výbušné masy… Prosím, to není správné.“

„Jak to?“ táže se Wald přísně.

„Já já já jsem našel alfavýbuchy. Výbuch totiž nastane rozpadem atomu.

Částečky atomu se rozletí – rozletí –“

„Nesmysl,“ přeruší ho profesor. „Není žádných atomů.“

„Jsou jsou jsou,“ drtil Prokop. „Prosím, já já já to dokážu –“

„Překonaná teorie,“ bručí profesor. „Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom

gumetály. Víte, co je to gumetál?“

Prokop se zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál? „To

neznám,“ vydechl stísněně.

„Tak vidíte,“ řekl suše Wald. „A pak si troufáte dělat kolokvium. Co víte o

Krakatitu?“

Prokop se nesmírně zarazil. „Krakatit,“ šeptal, „to je… to je úplně nová

třaskavina, která… která dosud…“

„Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?“

„Hertzovými vlnami,“ vyhrkl Prokop s úlevou.

„Jak to víte?“

„Protože mně zničehonic vybuchla. Protože… protože nebyl žádný jiný impuls. A

protože –“

„Nu?“

„… její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za… vysokofrekvenční oscilace. Není

to dosud vyvyvysvětleno; ale já myslím, že – – že to byly nějaké

elektromagnetické vlny.“

„Byly. Já to vím. Teď napište na tabuli chemicky vzorec Krakatitu.“

Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.

„Přečtěte.“

Prokop odříkal vzorec nahlas. Tu vstal profesor Wald a řekl najednou jakýmsi

docela jiným hlasem: „Jak? Jak je to?“

Prokop opakoval formuli.

„Tetrargon?“ ptal se profesor rychle. „Pb kolik?“

„Dvě.“

„Jak se to dělá?“ tázal se hlas podivně blízce. „Postup! Jak se to dělá? Jak?…

Jak se dělá Krakatit?“

Prokop otevřel oči. Nad ním se skláněl Tomeš s tužkou a zápisníkem v ruce a

bez dechu se díval na jeho rty.

„Co?“ mumlal Prokop neklidně. „Co chceš? Jak… jak se to dělá?“

„Něco se ti zdálo,“ řekl Tomeš a schoval zápisník za zády. „Spi, člověče,

spi.“

IV.

Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším cípem mozku; ale jinak

mu to bylo svrchovaně lhostejno; chtělo se mu jen spát, nesmírně spát. Viděl

jakýsi turecký koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a

měnil. Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo; i ve spaní zatoužil

vidět znovu Plinia. Snažil se vybavit si jeho podobu; místo toho měl před

sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež skřípala žlutými vyžranými zuby, až se

drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Chtěl tomu uniknout; napadlo ho

slovo „rybář“, a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami v

čeřenu; řekl si „lešení“, a viděl skutečné lešení do poslední skoby a vazby.

Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova a pozoroval obrázky jimi promítnuté;

ale pak, pak už si živou mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout. Namáhal se

usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale marně; tu ho zalila

hrůza bezmoci studeným potem. Musím postupovat metodicky, umínil si; začnu zas

od začátku, nebo jsem ztracen. Šťastně si vzpomněl na slovo „rybář“, ale

zjevil se mu hliněný prázdný galon od petroleje; bylo to děsné. Řekl si

„židle“, a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný tovární plot s

trochou smutné zaprášené trávy a rezavými obručemi. To je šílenství, řekl si s

mrazivou jasností; to je, pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi

dugongi Darwin. Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč ukrutně

směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého smíchu, jímž se probudil.

Byl úplně zpocen a odkopán. Díval se horečnýma očima na Tomše, který chvatně

přecházel po pokoji a házel nějaké věci do kufříku; ale nepoznával ho.

„Poslyšte, poslyšte,“ začal, „to je k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to

musíte, poslyšte –“ Chtěl říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám

se smál předem; ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo, i

rozmrzel se a umkl.

Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici; a když už bral kufřík, zaváhal a sedl

si na pelest k Prokopovi. „Poslyš, starouši,“ řekl starostlivě, „já teď musím

odejet. K tátovi, do Týnice. Nedá-li mně peníze, tak – se už nevrátím, víš?

Ale nic si z toho nedělej. Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora,

ano?“

„Kolik je hodin?“ ptal se Prokop netečně.

„Čtyři… Čtyři a pět minut. Snad… ti tu nic neschází?“

Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě. Tomeš ho pečlivě

přikryl, a bylo ticho.

Náhle otevřel oči dokořán. Viděl nad sebou neznámý strop a po jeho kraji běží

neznámý ornament. Sáhl rukou po svém nočním stolku, a hmátl do prázdna.

Obrátil se polekán, a místo svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký

cizí stolek s lampičkou. Tam, kde bývalo okno, je skříň; kde stávalo umyvadlo,

jsou jakési dveře. Zmátl se tím vším nesmírně; nedovedl pochopit, co se s ním

děje, kde se octl, a přemáhaje závrať usedl na posteli. Pomalu si uvědomil, že

není doma, ale nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal. „Kdo je to,“ zeptal se

hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem. „Pít,“ ozval se po chvíli, „pít!“

Bylo trýznivé ticho. Vstal z postele a trochu vrávoravě šel hledat vodu. Na

umyvadle našel karafu a pil z ní dychtivě; a když se vracel do postele,

podlomily se mu nohy a usedl na židli, nemoha dále. Seděl snad hodně dlouho;

pak ho roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přišlo mu líto

sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do postele nedojde a že je tak

bezradně a bezmocně sám; tu propukl v dětský vzlykavý pláč.

Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji. Dokonce mohl dojít až k

posteli a ulehl jektaje zuby; a sotva se zahřál, usnul mrákotným spánkem beze

snu.

Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu

pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše,

na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava,

bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to

docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a začal se pomalu

strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem

prsa. Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.

Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel otevřít. Na prahu

v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.

„Bydlí tady… pan Tomeš?“ ptala se spěšně a stísněně.

„Prosím,“ řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně

podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že

rozkoší vzdychl.

Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl.

Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných

rozpaků jeho i dívku. Hryzala si pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná

hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop

zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.

„Pan Tomeš není doma?“ ptala se dívka.

„Tomeš odejel,“ řekl Prokop váhavě. „Dnes v noci, slečno.“

„Kam?“

„Do Týnice, k svému otci.“

„A vrátí se?“

Prokop pokrčil rameny.

Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. „A řekl vám, proč – proč –“

„Řekl.“

„A myslíte, že – že to udělá?“

„Co, slečno?“

„Že se zastřelí.“

Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku. ,Možná

že zítra udělám bum,‘ slyšel jej znovu drtit mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale

vypadal asi velmi povážlivě.

„Ó bože, ó bože,“ vypravila ze sebe dívka, „ale to je strašné! Řekněte,

řekněte –“

„Co, slečno?“

„Kdyby – kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl – kdyby mu dal –

Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby někdo za ním ještě dnes jel –“

Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.

„Já tam tedy pojedu, slečno,“ řekl tiše. „Náhodou… mám snad v tu stranu

nějakou cestu. Kdybyste chtěla – já –“

Dívka zvedla hlavu. „Skutečně,“ vyhrkla radostně, „vy byste mohl –?“

„Já jsem jeho… starý kamarád, víte?“ vysvětloval Prokop. „Chcete-li mu něco

vzkázat… nebo poslat… já ochotně…“

„Bože, vy jste hodný,“ vydechla dívka.

Prokop se slabě začervenal. „To je maličkost, slečno,“ bránil se. „Náhodou…

mám zrovna volný čas… stejně chci někam jet, a vůbec –“ Mávl v rozpacích

rukou. „To nestojí za řeč. Udělám všecko, co chcete.“

Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. „Ani nevím, jak bych… vám měla

děkovat,“ řekla zmateně. „Mně je tak líto, že… že vy… Ale je to tak důležité –

A pak, vy jste jeho přítel – Nemyslete si, že já sama –“ Tu se přemohla a

upřela na Prokopa čiré oči. „Já mu něco musím poslat. Od někoho jiného. Já vám

nemohu říci –“

„Není třeba,“ řekl Prokop rychle. „Já mu to dám, a je to. Já jsem tak rád, že

mohu vám… že mohu jemu… Prší snad?“ ptal se náhle dívaje se na její zrosenou

kožišinku.

„Prší.“

„To je dobře,“ mínil Prokop; myslel totiž na to, jak příjemně by chladilo,

kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.

„Já to tu nemám,“ řekla vstávajíc. „Bude to jen malý balíček. Kdybyste mohl

počkat… Já vám to přinesu za dvě hodiny.“

Prokop se velmi strnule uklonil; bál se totiž, že ztratí rovnováhu. Ve dveřích

se obrátila a pohlédla na něj upřenýma očima. „Na shledanou.“ A byla ta tam.

Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj;

zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách; chladná

vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké

řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích! Vůně,

temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé. Prokop zatínal zuby do

chvějících se rtů. Smutná, zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a

světelné. Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!

Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem.

Věděla kudy jít, není tu poprvé. Snad tady… zrovna tady v tom pokoji – –

Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím,

že pojedu za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! Co – co – co mi je vůbec

po ní?

Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam

nahoře. A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce! Ať – ať – ať si jede

za ním sama, když… když jí na tom záleží –

Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl

zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a

hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i

záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a

čekal.

V.

Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem dokola nic než samé

zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a

blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají

z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes pole k

němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské

hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a

sahají jí po nohou a po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni

výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty

chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé silné nohy, a

šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí. Tu vrhá se na zem a uřezává

kapesním nožem první hlávku; ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po

rukou. Nyní druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než

se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady? Zběsile

vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich;

zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen,

rván, dušen, a vše mizí.

Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený hlas: „Nesu vám

ten balíček.“ Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky,

šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém

hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou

prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice. To není ona,

brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež – jež – jež

se mu nestoudně nabízí! „Jdi pryč,“ křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená

konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes

všechno jeho úsilí.

Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke dveřím a

otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a

oddychovala. „To jste vy,“ řekl Prokop tiše a (neznámo proč) nesmírně dojat.

Dívka vešla, dotkla se ho ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým

opojením.

Zůstala stát uprostřed pokoje. „Prosím vás, nehněvejte se,“ mluvila tiše a

jakoby spěchajíc, „že jsem vám dala takové poslání. Vždyť ani nevíte, proč –

proč já – Kdyby vám to dělalo nějaké potíže –“

„Pojedu,“ vypravil ze sebe Prokop chraptivě.

Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. „Nemyslete si o mně nic

zlého. Já mám jenom strach, aby pan… aby váš přítel neudělal něco, co by

někoho… někoho jiného do smrti trápilo. Já mám k vám tolik důvěry… Vy ho

zachráníte, že?“

„Nesmírně rád,“ vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho

opojovalo nadšení. „Slečno, já… co budete chtít…“ Odvracel oči; bál se, že

něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou

těžkopádnost.

I dívku zachvátil jeho zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima.

„Děkuju, děkuju vám,“ pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala

v rukou zapečetěný balíček. Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a

mučivou závrať. Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní

náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla

jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci; místo

toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.

Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: „Ten balíček –“ Tu zapomněl Prokop,

proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a

couvla. „Vy jste poraněn,“ vyhrkla. „Ukažte!“ Prokop honem schovával ruku. „To

nic není,“ ujišťoval rychle, „to… to se mi jen trochu zanítila… zanítila

taková ranka, víte?“

Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest. „Proč nejdete k

lékaři?“ řekla prudce. „Vy nemůžete nikam jet! Já… já pošlu někoho jiného!“

„Vždyť už se to hojí,“ bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého.

„Jistě, to už je… skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl; proč

bych nejel? A pak, slečno, v takové věci… nemůžete poslat cizího člověka,

víte? Vždyť to už ani nebolí, hleďte,“ a zatřepal pravou rukou.

Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. „Vy nesmíte jet! Proč jste mi to

neřekl? Já – já – já to nedovolím! Já nechci –“

Prokop byl docela nešťasten. „Hleďte, slečno,“ spustil horlivě, „to jistě nic

není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se, tady,“ a ukázal jí levou ruku, kde

mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. „To

už je takové řemeslo, víte?“ Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty

a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům. „Udělá to prásk, a je to.

Jako voják. Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát.

Nu, dejte sem!“ Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. „Žádná

starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl. Znáte

Ameriku?“

Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.

„Ať si říkají, že mají nové teorie,“ drmolil Prokop horečně; „počkejte, já jim

to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že tomu nerozumíte; já bych vám to

vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne. Nevěřte mu,“ mluvil naléhavě,

„mějte se na pozoru. Vy jste tak krásná,“ vydechl nadšeně. „Tam nahoře já

nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte? Haha, vy jste se

tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to nic; nebojte se ničeho. Já vás

nedám.“

Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou. „Vy přece nemůžete odejet!“

Prokop zesmutněl a zmalátněl. „Ne, na to nesmíte dát, co mluvím. Povídal jsem

nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se

nebála. To už přešlo.“ – Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým

soustředěním. „Pojedu do Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten balíček a řeknu, že

to posílá slečna, kterou zná. Je to tak správně?“

„Ano,“ řekla dívka váhavě, „ale vy přece nemůžete –“

Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela

zkrásněla. „Nechte mne,“ řekl tiše, „vždyť je to – je to – pro vás.“

Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím. Mlčky kývla a

podávala mu ruku. Zvedl svou beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně

ji stiskla. „Já vám tolik děkuju,“ řekla rychle, „sbohem!“

Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku a čekala –

„Mám mu… vyřídit… pozdrav?“ optal se Prokop s křivým úsměvem.

„Ne,“ vydechla a rychle na něj pohlédla. „Na shledanou.“

Dveře za ní zapadly. Prokop se na ně díval, bylo mu najednou na smrt těžko a

chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné usilí, aby učinil jediný krok.

VI.

Na nádraží bylo mu čekati půldruhé hodiny. Sedl si na chodbě a chvěl se zimou.

V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná bolest; zavíral oči, a tu se mu zdálo, že

ta bolavá ruka roste, že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na

vyváření prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso. Přitom mu

bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel studený pot úzkosti. Nesměl

se podívat na špinavé, poplivané, zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal

žaludek. Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou

lhostejností. Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli; kde

– kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal: „Týnice,

Duchcov, Moldava, nastupovat!“

Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho

přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže

zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou

čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s

tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle

Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a

snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to

dělá závrať. Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se

samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo

nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se

třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu,

jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice,

Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým

chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou

tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá

paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako

dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě

složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.

Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy,

ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku.

Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se

jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase

chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí

lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji

vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s

děsivou pozorností. Co chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten

balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse.

Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout

na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes

hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo

nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je

nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak

unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu

hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se

krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá

porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé

jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.

Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém

blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do

Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen

kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký

pasažér.

„Prosím vás, vemte mne do Týnice,“ řekl Prokop.

Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. „Nejde,“ odpověděl po chvíli.

„Proč… jak to?“

„Není už místo,“ řekl pošťák zrale.

Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. „Jak je tam daleko… pěšky?“

Pošťák účastně přemýšlel. „No, hodinu,“ řekl.

„Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!“ protestoval Prokop

zdrcen.

Pošťák uvažoval. „Vy jste… jako… pacient?“

„Mně je zle,“ zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.

Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. „Když to nejde,“ ozval se konečně.

„Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…“

Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl

slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na

kozlíku se ani nepohnul.

Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil

zoufale; zůstanu tady, až… až…

Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na

plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval. „Tak si tam sedněte,“ řekl posléze.

„Kam?“ ptal se Prokop.

„No… na kozlík.“

Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho vynesly nebeské síly.

Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď sedí na bedničce s nohama visícíma dolů

a bere opratě. „Hý,“ povídá.

Kůň nic. Jenom se zachvěl.

Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní „rrr“. Kůň pohodil ocasem a pustil

hlasitý pšouk.

„Rrrrr.“

Pošta se rozjela. Prokop se křečovitě chytil nízkého zábradlíčka; cítil, že je

nad jeho síly udržet se na kozlíku.

„Rrrrr.“ Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje starého koně.

Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém kroku pouštěl slyšitelné větry.

„Rrrrrrrr.“ Šlo to alejí holých stromů; byla černočerná tma, jen kmitavý

proužek světla z lucerny se smýkal po blátě. Prokop ztuhlými prsty svíral

zábradlíčko; cítil, že už vůbec nevládne svému tělu, že nesmí spadnout, že

bezmezně slábne. Nějaké osvětlené okno, alej, černá pole. „Rrrr.“ Kůň vytrvale

pšukal a klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už dávno

mrtev.

Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího. Byl to děda s krkem

ovázaným šálou; pořád něco žvýkal, překusoval, žmoulal a zase vyplivoval. A tu

si Prokop vzpomněl, že tu podobu už viděl. Byla to ta ohavná tvář ze sna, jež

skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Bylo

to divné a strašné.

„Rrrrr.“ Silnice se obrací, motá se do kopce a zase dolů. Nějaký statek, je

slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá „dobrý večer“. Domků přibývá, jde

to do kopce. Pošta zatáčí, vysoké „rrrr“ náhle ustane a kůň se zastaví.

„Tak tady bydlí doktor Tomeš,“ povídá pošťák.

Prokop chtěl něco říci, ale nemohl; chtěl se pustit zábradlí, ale nešlo to,

protože mu prsty křečovitě ztuhly.

„No, už jsme tady,“ povídá pošťák znovu. Ponenáhlu křeče povolí a Prokop slézá

z kozlíku, chvěje se na celém těle. Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u

dveří. Uvnitř zuřivý štěkot, a mladý hlas volá: „Honzíku, ticho!“ Dveře se

otevrou, a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop: „Je pan doktor doma?“

Chvilku ticho; pak řekl mladý hlas: „Pojďte dál.“

Prokop stojí v teplé světnici; na stole je lampa a večeře, voní to bukovým

dřívím. Starý pán s brejličkami na čele vstává od svého talíře, jde k

Prokopovi a povídá: „Tak copak vám schází?“

Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce. „Já… totiž…,“ začal, „je váš

syn doma?“

Starý pán se pozorně díval na Prokopa. „Není. Co vám je?“

„Jirka… Jiří,“ m ručel Prokop, „já jsem… jeho přítel a nesu mu… mám mu dát…“

Lovil v kapse zapečetěnou obálku. „Je to… důležitá věc a… a…“

„Jirka je v Praze,“ přerušil ho starý pán. „Člověče, sedněte si aspoň!“

Prokop se nesmírně podivil. „Vždyť říkal… říkal, že jede sem. Já mu musím

dát…“ Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.

„Aničko, židli,“ křikl starý pán podivným hlasem.

Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho

nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.

VII.

Nebylo nic; jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované

stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu; nebo se naklonila

nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů. Něco se

dělo, někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše

mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny, kobercové vzory,

diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule; jen časem něco vyplulo

navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo

v širokotokém bezvědomí.

Konečně přišla chvíle, kdy procitl; viděl nad sebou teplý a bezpečný strop se

štukovým frýzkem; našel očima své vlastní hubené, mrtvě bílé ruce na květované

přikrývce; za nimi objevil pelest postele, skříň a bílé dveře: vše nějak milé,

tiché a už známé. Neměl ponětí, kde je; chtěl o tom uvažovat, ale měl nemožně

slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást, i zavřel oči a odpočíval v odevzdané

chabosti.

Dveře tichounce zavrzly. Prokop otevřel oči a posadil se na posteli, jako by

ho něco zvedlo. A ono u dveří stojí děvče, vytáhlé nějak a světlé, má

jasňoučké oči náramně udivené, ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum

bílé pláténko. Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový čumáček

se počíná nejistě, plaše usmívat.

Prokop se zachmuřil; usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě docela

prázdno; hýbal nehlasně rty a pozoroval dívku jaksi přísnýma a vzpomínavýma

očima.

„Gúnúmai se, anassa,“ splynulo mu náhle a bezděčně se rtů, „theos ny tis é

brotos essi? Ei men tis theos essi, toi úranon euryn echúsin, Artemidi se egó

ge, Dios kúré megaloio, eidos te megethos te fyén t’anchista eďskó.“ A dále,

verš za veršem, řinulo se božské pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau.

„Proboha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jestližes některá z

bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera,

krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě srovnal. Jsi-li však některá z

lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka,

třikrát blaženi bratři, neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší blahou se

pro tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový květ jde do kola k tanci.“

Dívka bez hnutí, jako zkamenělá, naslouchala tomuto po. zdravu v neznámé řeči;

a na jejím hladkém čele bylo tolik zmatku, její oči tak dětsky a polekaně

mžikaly, že Prokop zdvojnásobil horlivost Odyssea na břeh vyvrženého, sám jer

nejasně chápaje smysl slov.

„Keinos ďau peri kéri makartatos,“ odříkával rychle. „Avšak nad jiné ten se

pocítí blaženým v srdci, který zvítězí dary a tebe si odvede domů, neboť dosud

nikdy jsem takého člověka nezřel ze všech mužů ni žen; já s úžasem na tebe

hledím.“

Sebas m’echei eisoroónta. Děvče se silně zardělo, jako by rozumělo pozdravu

řeckého hrdiny; neobratný a líbezný zmatek jí vázal údy, a Prokop, spínaje

ruce na pokrývce, mluvil, jako by se modlil.

„Déló dé pote,“ pokračoval spěšně, „jenom na Délu jednou, blíž oltáře jasného

Foiba, palmový mladý strůmek jsem viděl ze země růsti, – neboť i tam jsem

přišel a množství lidu šlo se mnou na cestě té, z níž trampoty zlé mi vzejíti

měly. Tam jsem právě tak stál, pln úžasu, když jsem jej viděl, dlouho, vždyť

takový kmen se nezrodil ze země dosud. Tak teď tobě se divím a žasnu a bojím

se hrozně dotknout se kolenou tvých, ač velký smutek mě tísní.“

Deidia ďainós: ano, bál se hrozně, ale i dívka se bála a tiskla k prsoum bílé

prádlo a neodvracela očí z Prokopa, jenž chvátal vypovědět svou trýzeň:

„Včera, až v dvacátý den, jsem ušel třpytnému moři, do doby té jsem vlnou byl

hnán a prudkými větry od výspy Ógygie, teď sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu

též snad zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd mi

bohové přisoudí ještě.“

Prokop těžce vzdychl a pozvedl úděsně vyhublé ruce. „Alla, anass‘, eleaire!

Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě

– z těch druhých nikoho neznám lidí, co v krajině té a v městě své obydlí

mají. Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si zakryl, jestližes

vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal.“

Nyní se dívčí tvář poněkud vyjasnila, vlahé rty se pootevřely; snad Nausikaá

promluví, ale Prokop chtěl jí ještě požehnati za ten obláček líbezného

soucitu, kterým růžovělo její líčko. „Soi de theoi tosa doien, hosa fresi sési

menoinás: bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům, a

přidejtež vám i svorného ducha, vzácný to dar, – vždyť lepšího nic ni krasšího

není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena i muž, jak

odpůrcům v žal, tak na radost velkou všechněm příznivcům svým, a nejvíc to

pocítí sami.“ [* Překlad O. Vaňorného (1921)]

Poslední slova Prokop už skoro jen dýchal; sám stěží rozuměl tomu, co

odříkává, vytékalo to plynně a bez vůle z nějakého neznámého kouta paměti;

bylo tomu skoro dvacet let, co se jakžtakž probíral sladkou melodií šestého

zpěvu. Působilo mu až fyzickou úlevu nechávat to volně odtékat; dělalo se mu v

hlavě lehčeji a jasněji, bylo mu skoro blaženě v té plihé a libé slabosti, a

tu se mu zachvěl na rtech rozpačitý úsměv.

Dívka se usmála, pohnula sebou a řekla: „Nu tak?“ Udělala krůček blíž a dala

se do smíchu. „Co jste to povídal?“

„Já nevím,“ děl Prokop nejistě.

Tu se rozlétly nedovřené dveře a do pokoje vrazilo něco malého a chundelatého,

kviklo radostí a skočilo Prokopovi na postel.

„Honzíku,“ křikla dívka polekaně, „jdeš dolů!“ Ale psisko už olízlo Prokopovu

tvář a v náruživé radosti se zachumlávalo do přikrývek. Prokop si sáhl na

tvář, aby se otřel, a s úžasem pocítil pod rukou plnovous. „Co-copak,“ koktal

a umlkl údivem. Psisko bláznilo; kousalo s překypující něhou Prokopovy ruce,

pištělo, funělo, a tumáš! mokrou mordou se mu dostalo až na prsa.

„Honzíku,“ křičela dívka, „ty jsi blázen! Necháš pána!“ Přiběhla k posteli a

vzala psíka do náruče. „Bože, Honzíku, ty jsi hlupák!“

„Nechte ho,“ žádal Prokop.

„Vždyť máte bolavou ruku,“ namítalo děvče s velikou vážností, tisknouc k

prsoum zápasícího psa.

Prokop se podíval nechápavě na svou pravici. Od palce přes dlaň táhla se

široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, červenou kožkou příjemně svědící.

„Kde… kde to jsem?“ podivil se.

„U nás,“ řekla s náramnou samozřejmostí, jež Prokopa ihned uspokojila. „U

vás,“ opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to je. „A jak dlouho?“

„Dvacátý den. A pořád –,“ chtěla něco říci, ale spolkla to. „Honzík spával s

vámi,“ dodala spěšně a zarděla se neznámo proč, chovajíc psa jako malé dítě.

„Víte o tom?“

„Nevím,“ vzpomínal Prokop. „Copak jsem spal?“

„Pořád,“ vyhrkla. „Už jste se mohl vyspat.“ Tu postavila psa na zem a

přiblížila se k posteli. „Je vám líp?… Chtěl byste něco?“

Prokop zakroutil hlavou; nevěděl o ničem, co by chtěl. „Kolik je hodin?“ ptal

se nejistě.

„Deset. Já nevím, co smíte jíst; až přijde tati… Tati bude tak rád… Chtěl

byste něco?“

„Zrcadlo,“ řekl Prokop váhavě.

Dívka se zasmála a vyběhla. Prokopovi hučelo v hlavě; pořád se hleděl

rozpomenout a pořád mu vše unikalo. A už je tu děvče, něco povídá a podává mu

zrcátko. Prokop chce zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde; děvče mu

vkládá držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku. Tu zbledlo děvče,

nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k očím. Prokop se dívá, vidí

docela zarostlé tváře a obličej skoro neznámý; hledí a nemůže pochopit, a tu

se mu roztřásly rty.

„Lehněte si, hned si zas lehněte,“ káže mu drobounký hlásek skoro plačící, a

rychlé ruce mu nastavují podušku. Prokop se sváží naznak a zavírá oči; jen

chvilinku si zdřímnu, myslí si, a udělalo se libé, hluboké ticho.

VIII.

Někdo ho zatahal za rukáv. „Nu, nu,“ povídá ten někdo, „už bychom nemuseli

spát, co?“ Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou

bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej. „Už nespěte, velectěný,“

povídá, „už toho je dost; nebo se probudíte na onom světě.“

Prokop si chmurně prohlížel starého pána; chtělo se mu totiž dřímat. „Co

chcete?“ ozval se vzdorovitě. „A… s kým mám tu čest?“

Starý pán se dal do smíchu. „Prosím, doktor Tomeš. Vy jste mne neráčil dosud

vzít na vědomí, co? Ale nic si z toho nedělejte. Tak co, jak se máme?“

„Prokop,“ ozval se nemocný nevlídně.

„Tak, tak,“ povídal doktor spokojeně. „A já jsem si myslel, že jste Šípková

Růženka. A teď, pane inženýre,“ řekl čile, „se na vás musíme podívat. No,

neškareďte se.“ Vyeskamotoval mu z podpaží teploměr a libě zachrochtal.

„Třicet pět osm. Človíčku, vy jste jako moucha. Musíme vás nakrmit, co?

Nehýbejte se.“

Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu jezdí od ramene k

rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího broukání.

„No, sláva,“ řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči. „Napravo vám to

drobátko rachotí, a srdce – no, to se urovná, že?“ Naklonil se k Prokopovi,

drbal ho prsty ve vlasech a přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční

víčka. „Nespat už, víme?“ mluvil a přitom mu něco zkoumal na zorničkách.

„Dostaneme knížky a budeme číst. Sníme něco, vypijeme skleničku vína a –

nehýbejte se! Já vás neukousnu.“

„Co mně je?“ ptal se Prokop nesměle.

Doktor se vztyčil. „No, nic už. Poslechněte, kde jste se tady vzal?“

„Kde tady?“

„Tady, v Týnici. Sebrali jsme vás na podlaze a… Odkud jste, člověče, přišel?“

„Já nevím. Z Prahy, ne?“ vzpomínal Prokop.

Doktor potřásl hlavou. „Vlakem z Prahy! Se zápalem mozkových blan! Měl jste

rozum? Víte, co to vůbec je?“

„Co?“

„Meningitis. Spací forma. A k tomu zápal plic. Čtyřicet celých, he? Kamaráde,

s něčím takovým se nejezdí na výlety. A víte, že – nu, ukažte honem pravou

ruku!“

„To… to bylo jen škrábnutí,“ hájil se Prokop.

„Pěkné škrábnutí. Otrava krve, rozumíte? Až budete zdráv, řeknu vám, že jste

byl… že jste byl osel. Odpusťte,“ řekl s důstojným rozhořčením, „málem bych

byl řekl něco horšího. Vzdělaný člověk, a neví, že toho má v sobě na trojí

exitus! Jak jste se vůbec mohl držet na nohou?“

„Já nevím,“ šeptal Prokop zahanbeně.

Doktor chtěl hubovat dál, ale zavrčel jen a mávl rukou. „A jak se cítíte?“

začal přísně. „Trochu pitomý, ne? Žádná paměť, co? A tady, tady nějak,“ ťukal

si na čelo, „nějaký slabý, že?“

Prokop mlčel.

„Tak tedy, pane inženýre,“ spustil doktor. „Z toho si nic nedělat. Nějaký

čásek to potrvá, co? Rozumíte mi? Nesmíte si namáhat hlavu. Nemyslet. To se

vrátí… po kouskách. Jen přechodná porucha, slabá amence, rozumíte mi? To

přejde samo od sebe, co? Rozumíte mi?“

Doktor křičel, potil se a rozčiloval se, jako by se hádal s hluchoněmým.

Prokop se na něj pozorně díval, a ozval se klidně: „Já tedy zůstanu

slabomyslný?“

„Ale ne, ne,“ rozčiloval se doktor. „Naprosto vyloučeno. Ale prostě… po

nějakou dobu… porucha paměti, roztržitost, únava a takové ty příznaky,

rozumíte mi? Poruchy v koordinaci, chápete? Odpočívat. Klid. Nic nedělat.

Velectěný, děkujte pánubohu, že jste to vůbec přečkal.“

„Přečkal,“ ozval se po chvíli a radostně zatroubil do kapesníku. „Poslechněte,

takový případ jsem ještě neměl. Vy jste sem přišel pěkně v deliriu, praštil

jste sebou na zem, a finis, poroučím se vám. Co jsem měl s vámi dělat? Do

nemocnice je daleko, a holka nad vámi tento, brečela… a vůbec, přišel jste

jako host k… Jirkovi, k synovi, no ne? Tak jsme si vás tu nechali, rozumíte

mi? Nu, nám to nevadí. Ale takového zábavného hosta jsem ještě neviděl. Dvacet

dní prospat, pěkně děkuju! Když vám kolega primář řezal ruku, ani jste se

neráčil probudit, co? Tichý pacient, namouduši. No, to už je jedno. Jen když

jste z toho venku, člověče.“ Doktor se plácl hlučně do stehna. „U čerta,

nespěte už! Pane, hej, pane, mohl byste usnout nadobro, slyšíte? U všech

všudy, hleďte se trochu přemáhat! Nechte toho, slyšíte?“

Prokop chabě kývl; cítil, že se nějaké závoje přetahují mezi ním a

skutečností, že se vše obestírá, kalí a tichne.

„Andulo,“ slyšel zdáli rozčilený hlas, „víno! dones víno!“ Nějaké rychlé

kroky, hovor jakoby pod vodou, a chladivá chuť vína mu stékala do hrdla.

Otevřel oči a viděl nad sebou skloněné děvče. „Nesmíte spát,“ povídá děvče

rozechvěně, a její předlouhé řasy mžikají, jako když srdce tluče.

„Já už nebudu,“ omlouvá se Prokop pokorně.

„To bych si vyprosil, velectěný,“ lomozil doktor u pelestě. „Přijede sem z

města primář extra na konzultaci; ať vidí, že my felčaři venku taky něco

umíme, no ne? Musíte se pěkně držet.“ S neobyčejnou obratností zvedl Prokopa a

shrnul mu za záda polštáře. „Tak, teď bude pán sedět; a spaní si nechá až po

obědě, že? Já musím do ordinace. A ty, Ando, si tady sedni a něco žvaň; jindy

ti huba jede jako trakař, co? A kdyby chtěl spát, zavolej mne; já už si to s

ním vyřídím.“ Ve dveřích se obrátil a zavrčel: „Ale… mám radost, rozumíte? Co?

Tak pozor!“

Prokopovy oči se svezly na dívku. Seděla opodál, ruce v klíně, a při bohu

nevěděla, o čem mluvit. Tak, teď zvedla hlavu a pootevřela ústa; slyšme, co z